Když pan X, mladý francouzský filosof, přišel na horu Athos,  měl za sebou spoustu četby o ortodoxní spiritualitě, především malou Filokalii modlitby srdce (výroky a úryvky z vyprávění pouštních otců z prvních století po Kristu) a Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci. Probudila v něm zvědavost, ale nepřesvědčila ho. Jednoho dne se rozhodl, že využije dovolené v Řecku a stráví několik dnů v některém z klášterů na hoře Athos. Chtěl se dozvědět trochu víc o modlitbě a o meditaci „mlčících mnichů, kteří hledají vnitřní mír a nazývají ho „hesychia““.
A tak se stalo, že našel v poustevně nedaleko kláštera Russikon (Sv.  Panteleiomena) staršího mnicha otce Serafima. Mladý filosof už zjistil, že mniši nejsou na jeho intelektuální úrovni, díval se na ně tedy trochu svrchu. Co viděl, nebylo na výši jeho knih. Dodejme k tomu, že mladý muž zatím o meditaci sice četl, ale chyběla mu intenzivnější praxe. To, co teď hledal, už nebyla teorie meditování, nýbrž praktický úvod do meditačního stavu, který by mu umožnil poznávat vnitřní život z vlastní zkušenosti a nikoliv jen z četby knih.

Otec  Serafim měl u mnichů v okolí dost pochybnou pověst. Někteří mu vyčítali jeho levitace, prý se vyvyšuje nad druhé. Jiní zase mu vyčítali, že po lidech štěká jako pes. Někteří ho pokládali za selského hulváta, jiní ale za moudrého starce, inspirovaného Duchem svatým, který je schopen vést lidi k hlubokému vnitřnímu poznání.
Když k němu někdo přišel, tak ho starec Serafim nejprve dost netaktně prohlížel, a to od hlavy k patě. Díval se na každého třeba pět minut, aniž by něco řekl.
Kdo těch pět minut vydržel a neutekl, ten se dozvěděl mnichovu ostrou diagnózu:
– U vás nesahá ani po bradu
– Nestojí to ani za řeč. K vám ještě vůbec nevstoupil.
– Jaký zázrak. U vás sestoupil až k bradě.

Bylo jasné, že tím míní Ducha svatého, který v člověku působí a proniká více nebo méně hluboko. Někdy do hlavy, zřídka k srdci, nebo ke střevům.
Měřil svatost člověka podle stupně inkarnace, tedy hloubky Ducha svatého v těle. Dokonalý člověk byl pro něho od hlavy až k patě proniknut Duchem, byl naplněn jeho přítomností. Něco takového, říkával starec Serafim, pozoroval jen jednou, a sice u starce Siluana. „To byl opravdu Boží muž, plný pokory a důstojnosti.“

U mladého filosofa tomu tak ještě zdaleka nebylo. Duch svatý u něho mohl sestoupit zatím jen po bradu a zůstal tam viset.
Když mladý muž otce Serafima poprosil, aby s ním promluvil o modlitbě srdce, pustil se do něj Serafim dost hlasitě a nevybíravě. Mladý muž se však nenechal odradit, zůstal a opakoval své přání. Nakonec otec Serafim řekl: „Než s tebou budu mluvit o modlitbě srdce, tak se nejprve nauč meditovat jako hora.“ Ukázal přitom na obrovské skalnaté pohoří. „Ptej se hory, jak to dělá, když medituje.“

 

Meditovat jako hora

První návod, který mladý filosof dostal, se týkal zakořenění, zakotvení v pevném sezení.
Opravdu, první rada, která se začátečníkům v meditaci dává, se nevztahuje na nic duchovního, nýbrž na tělo: „Seď jako hora, to znamená, najdi své těžiště v bytí.“
Během prvních dnů zažil mladý muž hodně bolesti, když se pokoušel sedět se zkříženýma nohama, aniž by se hýbal, s pánví v trochu vyšší poloze než byla kolena. V tomto držení těla našel největší pevnost.
Jednoho dne potom najednou cítil, co to znamená, meditovat jako hora. Byl přítomný celou svou vahou těla, aniž by se pohnul, a mlčel. Změnilo se jeho vnímání času. Hory mají jiný čas a jiný rytmus. Sedět jako hora znamená mít v sobě věčnost. Uvědomit si, že máme věčnost za sebou, v sobě a před sebou. Dříve než začneme stavět chrám, musíme být pevnou skálou. Na ní potom, v takovém lidském těle, může Bůh postavit svůj chrám.  Najednou mladý muž pochopil smysl slov evangelia: „Ty jsi skála a na této skále postavím svou církev”(Mt. 16, 18).
V této situaci mladý muž strávil několik týdnů. Nejtvrdší pro něho bylo nicnedělání. Musel se učit být, docela jednoduše jen být – bez cíle, bez motivu. Meditovat jako hora, to byla meditace bytí, prosté skutečnosti, že jsem – před každou myšlenkou, před každou radostí, před každou bolestí.
Otec Serafim ho každý den navštívil a dělil se s ním o svá rajčata a olivy. Navzdory této skrovné stravě se zdálo, že mladý muž přibral na váze. Jeho kroky byly klidnější. Vypadalo to, že se mu hora dostala pod kůži. Mohl si dopřát čas, prožívat roční období, být v tichu a klidu jako tvrdá a suchá zem. Anebo – podle toho, jak se to vezme – jako návrší v očekávání žně.
Schopnost meditovat jako hora změnila i jeho myšlenky. Naučil se dívat, aniž by posuzoval. Jako by všemu, co na hoře roste, dovolil být.
Jednoho dne měli poutníci, kteří šli kolem, dojem, že je mnich. Cítili se jeho meditací tak osloveni, že ho prosili o požehnání. Neodpověděl, zůstal nehybný jako skála.
Když se to otec Serafim dověděl, zbil ho večer tak, že muž naříkal bolestí.
„Chtěl jsem vědět, jestli jsi opravdu znecitlivěl jako kameny na cestě. Meditace vyžaduje sice zakořenění a pevnost jako hora, ale její cíl není, že tady sedíš jako mrtvé poleno, nýbrž jako živý člověk.“
Popadl mladého muže za rukáv a vedl ho do nejzazšího kouta zahrady, kde se mezi plevelem občas našlo pár květinek.
„Odteď už nebudeš meditovat jako strnulá hora, ale budeš meditovat jako makový květ. Ale na horu nezapomeň.“

 

Meditovat jako makový květ

A tak se mladý muž učil kvést. Meditace znamená nejprve sedět. Tomu ho naučila hora. Meditovat však také znamená někam směřovat. A tak se mladík učil směřovat ke slunci, vzepnout se ke světlu ze své největší hloubky a nechat k němu proudit všechno živé v sobě.
Toto zaměření na světlo a na všechno krásné ho někdy nechalo zrudnout jako makový květ. Od makového květu se také učil, že květina potřebuje pevný a přímý stonek, aby se mohla obracet ke slunci, a tak rovnal svou páteř.
Jednoho dne mu starec Serafim řekl: „Když pozoruješ makový květ, naučí tě nejen rovně sedět, ale i sklonit se, když fouká vítr, naučí tě být pokorný.“ Mimoto mu makový květ dal lekci svým rychlým vadnutím a svou jemnou křehkostí. Učil se kvést i vadnout.
Mladý muž najednou lépe pochopil slova proroka: „Veškerý život je jako tráva a jeho krása je jako polní květ. Tráva uschne, květ zvadne; národy jsou jako kapky rosy na okraji nádoby. Pozemští panovníci sotva rozkvetli, sotva zapustili své kořeny, už vadnou, jsou jako podzimní listí, když zavane vítr.“ (Iz 40, 6nn)
Hora mladého muže nechala vytušit, co je věčnost, makový květ mu ukázal pomíjivost času. Meditovat znamená jasně vnímat věčnost v plynutí okamžiku. Tak kvete čas, který nám byl dán proto, abychom rozkvetli.
Učil se vážit si času, jak to má být: jednoduše jako daru, aniž bychom se ptali proč.
Tak se mladý muž učil meditovat bez záměru, čistě v radosti z bytí a z touhy po světle.
Ale pro koho makový květ  kvete?
“Láska je svá vlastní odměna,“ říká sv. Bernard. „Růže kvete, protože kvete,“ básní Angelus Silesius.
„Hora kvete v tichu,“ řekl si mladý muž. Celý vesmír ve mně medituje. Ať rozkvete v krátkém okamžiku mého života. Tyto myšlenky ale byly zbytečné. Otec Serafim mladým mužem zatřásl a zase ho popadl za rukáv. Tentokrát ho vedl příkrou stezkou k osamocenému zálivu.
„Přestaň žvýkat mák jako kráva. Tvé srdce se musí stát mořem. Teď se uč meditovat jako oceán.“

 

Meditovat jako oceán

Mladý muž šel k moři. Už se naučil správnému sezení a jistému zaměření. Měl dobré držení těla. Čemu by ho mohly naučit mořské vlny?
Najednou začal vanout silný vítr. Pohyb vln zmohutněl. Pozoroval je a naladil svůj dech na jejich pohyb. Vdechnout – vydechnout, dech přichází a zase odchází. Nechával se inspirovat a nést vlnami dechu a moře. Vedlo ho to na okraj zapomenutí sebe sama. Ale kapka vody, která by se dříve v moři ztratila, si dnes zachovala svou formu a své vědomí. Byl to důsledek jeho zakořenění v pevné zemi. Rytmus dechu mladého muže neunášel pryč, ale ponechával mu jeho identitu a nechával ho prožívat úzké spojení s oceánem. Uvědomoval si, že kontemplace znamená hluboké dýchání v tom smyslu, že se přenecháváme dechu, tomu, jak přichází a odchází.

Mladý filosof si také uvědomil, že oceán zůstává ve své hloubce klidný, třebaže na povrchu bouří vlny. Myšlenky přicházejí a odcházejí podobně jako šumící vlny, ale v hlubině vládne pokoj.
Meditace oceánu začala u vln na povrchu, tedy u myšlenek, pak je pouštěla a zaměřila se na hloubku, kde se nachází opora a jistota. To všechno nabývalo v mladém muži životnosti. Uvědomil si sjednocení mnoha vln v jednom oceánu, aniž by toto sjednocení zrušilo mnohost vln.
Uvědomoval si, že i jeho život je jeden celek a že se zároveň skládá z mnoha jednotlivých úkonů, událostí a zážitků. Obojí, různorodost a sjednocení patří k oceánu jeho života.
Jenou starec Serafim řekl: Kdo pozorně sleduje svůj dech, ten není daleko  od Boha. Naslouchej, co je na konci každého výdechu, co je tam, kde začíná nádech. „Uvědom si ten malý okamžik ticha hlubší než pohyb vln dechu. Možná tam objevíš hlubinu, která tě nese.“

 

Meditovat jako pták

Dobře, vzpřímeně  sedět, zůstávat otevřený pro světlo, které na nás svítí a dýchat jako oceán, ani to ještě není hesychastická meditace, řekl starec Serafim.
Musíš se naučit meditovat jako pták. Zavedl ho do malé cely blízko jeho poustevny. Byly tam dvě hrdličky. Jejich neustálé vrkání se mladému muži ze začátku velmi líbilo, ale brzo mu začalo jít na nervy. Vždycky, když si chtěl na chvilku zdřímnout, začaly hrdličky cukrovat. Zeptal se starého mnicha, co to má znamenat, a jak dlouho ještě bude tahle hra trvat. Hora, mák, oceán, to všechno by ještě šlo (přestože člověka napadá, co je na tom křesťanského), ale mít za učitele tyhle vrkající ptáky, to už bylo trochu moc.
Otec Serafim mu vysvětlil, že ve Starém zákoně se meditace označovala slovy, která měla ve svém základu kořen „haga“, řecky to je „melete“ –  „meletan“, latinsky pak „meditari“ – „meditatio“. Původní význam toho slova je: „šeptat“ nebo „potichu mumlat“. Tento kořen se používal také pro popis zvířecích zvuků. např. bručení medvěda.
„Na Athosu medvědy nemáme. Proto jsem tě poslal k hrdličkám. Ale podstata je stejná. Musíš meditovat i svým hrdlem. Nemáš ho jen proto, abys mohl dýchat, ale i proto, abys dnem i nocí opakoval Boží jméno…
Když jsi šťastný, pořád si jen tak pobrukuješ nebo prozpěvuješ, aniž by sis toho všiml. Možná jsou to jen zvuky bez nějakého významu, ale proudí celým tvým tělem, které je naplněné radostí. Meditovat znamená cukrovat jako hrdličky, prostě dopřát hlasu svého srdce pozornost, aby mohl stoupat jako vůně květin. Meditovat znamená zpívat každým svým nádechem a výdechem. Zkus to nějakou dobu pozorně sledovat, navrhuji ti, abys opakoval, pobrukoval a prozpěvoval „Kyrie eleison“,  tato slova znějí v srdcích všech mnichů na Athosu.“
To se mladému filosofovi moc nelíbilo. Slyšel tato slova už dřív, na mších, kterých se zúčastnil, byly to většinou svatby nebo pohřby. „Kyrie eleison“ se většinou překládalo jako „Pane, smiluj se.“
Mnich Serafim se začal usmívat. „Ano, to je jeden z významů tohoto zvolání, ale je i řada jiných. Znamená to také „Pane, sešli svého Ducha nebo Tvoje něha ať se dotkne mne i všech lidí, a taky Tvoje jméno budiž požehnáno, atd. Nezkoušej porozumět významu těch slov, sám se ti odhalí. Teď jen zůstaň otevřený a bdělý vůči tomu, co slova ve tvém těle a srdci vyvolají. Dovol, aby se stala součástí tvého dechu. Když tě vyruší nějaké myšlenky, vrať se jemně k tomuto zvolání, nadechni se hlouběji, zůstaň bez pohnutí sedět a ucítíš, jak v tobě klíčí „hesychia,“  pokoj, který Bůh štědře dává těm, kdo ho milují.“
„Kyrie eleison“ se pro mladého filosofa během několika dní stalo blízkým průvodcem. Provázelo ho jako bzukot včel, když sbírají pyl. Neopakoval ho trvale svými rty, směřovalo stále víc do nitra a chvění, které způsobovalo, bylo hlubší.
Přemýšlet o významu slov si zakázal, a tak ho „Kyrie eleison“ vedlo  do mlčení, které do té doby neznal. Prožil postoj apoštola Tomáše, když se setkal se vzkříšeným Kristem: „Kyrie eleison – můj pán a můj Bůh!“
Toto zvolání ho víc a víc naplňovalo hlubokou úctou ke všemu, co je. Rostl v něm také obdiv k tajemství, které je podstatou veškerého bytí. Tehdy mu otec Serafim řekl: „Teď jsi dost blízko, abys dokázal meditovat jako člověk. Naučím tě meditovat tak, jak meditoval Abrahám.“

 

Meditovat jako Abrahám

Dosud byly všechny rady starce Serafima přirozeného a spíš terapeutického rázu. Staří mniši byli opravdu také léčitelé, jak uvádí Philon Alexandrijský. Dříve než nás kontemplace vede k osvícení, je nutné, aby se člověk uzdravil po psychologické stránce. Je to příprava pro přijetí duchovní zkušenosti.

Starec ukázal mladému filozofovi způsoby meditace, které bychom mohli nazvat metodami čistě přirozenými. Hora, makový květ, oceán i pták,
každý z těchto prvků měl mladému muži připomenout různé roviny našeho bytí. Nejdřív je třeba znovu si uvědomit neživou, rostlinnou a živočišnou úroveň bytí, které tvoří makrokosmos. Ty člověku připomenou, že i naše existence má různé rozměry. Často se nám stává, že ztratíme kontakt se světem, který nás obklopuje. Z toho vznikají nejrůznější potíže, nemoci, úzkosti a strachy. Připadáme si pak přebyteční, odcizení světu i sobě samým.
První krok meditace je vstoupit do meditace a chvalozpěvu celého stvoření, protože „věci se modlí/ly? dříve než my“ říkali otcové. V člověku se modlitba celého světa stává vědomou. Člověk je tady proto, aby  jasně vyslovil to, co vyjadřuje celé stvoření. Abrahámova meditace představuje vyšší stupeň vědomí, který nazýváme vírou. Je to spojení našeho vědomí a našeho srdce s „Ty“,  s oním velkým Ty, které prostupuje celé stvoření. Abrahám při své modlitbě poznal, že za světlem hvězd je něco víc než jen hvězdy – nepopsatelná přítomnost, která je bezejmenná, a přitom má všechna jména. Je víc než celý vesmír a přesto ji nelze mimo vesmír pochopit. Rozdíl mezi Bohem a přírodou je jako rozdíl mezi modrou barvou nebe a pohledem modrých očí… Abrahám hledal ten pohled…
Poté, co se mladý muž naučil správně sedět, naučil se zakořenit a obrátit se do svého nitra, mohlo nyní procitnout i jeho srdce. „Teď jsi někdo.“ Srdce představuje všechno, absolutno, i  zdroj všeho, co je a dýchá; srdce pojmenovává a volá „Můj Bože, můj stvořiteli“ a chce žít v Boží blízkosti.
Meditovat jako Abrahám znamená žít v každém okamžiku ve vztahu k této přítomnosti. Taková meditace vstupuje do každodenního života. To nám ukazuje příběh o „dubech v Mamre“. Abrahám sedí u svého stanu a v poledním horku nabídne cizincům své pohostinství. Ukáže se, že jsou to Boží poslové. Meditovat jako Abrahám, řekl otec Serafim, znamená „být pohostinný vůči ostatním. Sklenice vody, kterou podáš tomu, kdo právě žízní, tě nevytrhne z tvého mlčení. Naopak tě povede přímo k prameni. Pochop, v tom, kdo se modlí jako Abrahám, není jen pokoj a světlo, ale probouzí se v něm i láska ke všem lidem.“
Otec Serafim přečetl mladému muži slavný text z Genesis o Abrahámově přímluvě. „Zatímco se muži odtud ubírali k Sodomě, Abrahám zůstal stát před Hospodinem. I přistoupil Abrahám a řekl: „Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých; vyhladíš snad i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých? Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako svévolník. To bys přece neudělal. Což Soudce vší země nejedná podle práva?“ Hospodin odvětil: „Najdu-li v Sodomě, v tom městě, padesát spravedlivých, prominu kvůli nim celému místu.“ Abraham pokračoval: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel: Možná, že bude do těch padesáti spravedlivých pět chybět. Zahladíš pro těch pět celé město?“ Odvětil: „Nezahladím, najdu-li jich tam čtyřicet pět.“ On však k němu mluvil ještě dále: „Možná, že se jich tam najde čtyřicet.“ Pravil: „Neudělám to kvůli těm čtyřiceti.“ I řekl: „Ať se Panovník nerozhněvá, když budu mluvit dále : Možná, že se jich tam najde třicet.“ Pravil: „Neučiním to, najdu-li jich tam třicet.“ Řekl pak: „Hle, dovoluji si promluvit k Panovníkovi znovu: Možná, že se jich tam najde dvacet.“ Pravil: „Nezahladím je kvůli těm dvaceti.“ Nato řekl: „Ať se Panovník nerozhněvá, promluvím-li ještě jednou: Možná, že se jich tam najde deset.“ Pravil: „Nezahladím je ani kvůli těm deseti.“ (Gen. 18, 22-33)
„Meditovat jako Abrahám znamená nasadit se pro ostatní, jasně vidět jejich  špatnost, a přesto neztratit důvěru v Boží milosrdenství. Tento způsob meditace nás osvobozuje od tendencí všechno posuzovat a soudit, ať už jde o jakékoli skutky a hrůzy, které můžeme zažít. Znamená vyprošovat odpuštění a požehnání. Modlit se jako Abrahám znamená ještě víc.“ Ta slova vycházela z úst Serafima jen ztěžka, jako by chtěl mladého muže ochránit před zkušeností, kterou sám musel projít. Při vzpomínce na ni se jeho nitro chvělo: „Může to dospět až k oběti…“ Citoval mladému muži část z Genesis, ve které byl Abrahám ochoten obětovat svého jediného syna Izáka. „Všechno patří Bohu,“ řekl otec Serafim potichu. „Všechno je z něho, v něm a pro něho. Meditovat jako Abrahám znamená úplně se vzdát sebe sama a toho, co je ti nejdražší. Hledej to, na čem nejvíc lpíš, s čím se identifikuješ, pro Abraháma to byl jeho jediný syn. Když jsi schopný se toho vzdát, plně se odevzdat v nekonečné důvěře… Pokud dokážeš důvěřovat v toho, jenž překračuje hranice našeho myšlení a chápání, pak se ti to stokrát vrátí: Bůh se postará.“
Meditovat jako Abrahám znamená nemít v srdci nic jiného než toto vědomí. Když Abrahám vystupoval na horu, myslel na svého syna, když se vracel, patřila jeho mysl Bohu. Kdo překročí vrchol oběti, zjistí, že našemu JÁ nepatří nic. Všechno patří Bohu. To je smrt ega, malého já a objevení skutečné podstaty sebe sama. Meditovat jako Abrahám znamená připoutat se silou své důvěry k tomu, co proniká celým vesmírem, znamená to skutečně přijmout ostatní a být ochoten se nasadit pro jejich dobro. Znamená to zapomenout na sebe sama, zapomenout na vztahy, jakkoli legitimní mohou být. A prostřednictvím toho poté objevit, že my sami, lidé kolem nás a celý vesmír je naplněný přítomností Toho, „který je.“

 

Meditovat jako Ježíš

Otec Serafim byl stále zdrženlivější. Vnímal, že mladý muž udělal v meditaci a modlitbě velké pokroky. Opakovaně ho zastihl se slzami v očích, když se modlil jako Abrahám za lidstvo: „Bože smiluj se, co s nimi bude?“
Jednoho dne za ním mladý muž přišel a zeptal se ho: „Otče, proč mi neřeknete něco o Ježíšovi?“ Jak se modlil a jak meditoval? Při liturgii a v kázáních se o něm mluví pořád. A při modlitbě srdce, jak uvádí Filokalie, by měl člověk stále vyslovovat jeho jméno. Proč jste se o tom nikdy nezmínil?
Vypadalo to, že tato otázka otce Serafima zasáhla. Jako by na něm mladý muž žádal, aby mu prozradil své největší tajemství. Čím větší milost člověk dostane, tím zdrženlivější by měl být, když o ní mluví. Otec Serafim se nepochybně necítil dost pokorný. „Jen Duch svatý sám tě to může naučit. Nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ (Lk, 10, 22) Když se chceš modlit jako syn, musíš se sám stát synem. Musíš prožívat stejnou blízkost s tím, kterého On nazývá svým a naším otcem. To je dílo Ducha svatého. Evangelium v tobě ožije a naučí tě, jak se máš modlit.“
„Prosím, řekněte mi o tom víc,“ prosil ho mladý muž. „Teď bych se na tebe  měl rozzlobit.“ Stařec se pousmál: „Ale i to bys považoval za projev svatosti. Pokusím se to stručně shrnout. Meditovat jako Ježíš znamená obsáhnout všechny formy meditace, které jsem ti doteď ukázal. Ježíš je dokonalý člověk. Meditoval jako hora, vlčí mák, oceán i holubice. Meditoval jako Abrahám. Jeho srdce neznalo hranice, bylo plné lásky vůči nepřátelům, dokonce i k vlastním katům. Na kříži vyslovil větu: ‚Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.‘ Byl laskavý ke všem, k nemocným, hříšníkům, děvkám a zrádcům… V noci se sám v osamění modlil a opakoval jako dítě ‚Otče, můj milovaný Otče.‘ Možná ti připadá bláznivé říkat onomu nekonečnému, transcendetnímu, vznešenému Bohu „tati“. Člověk má skoro chuť se tomu smát. A přesto, právě to byla Ježíšova modlitba. V tomto slově bylo obsažené všechno. Nebe a Země jsou si v něm nebezpečně blízko. Bůh a člověk byli jedno… Možná člověk nejdřív musí zažít onen okamžik, kdy na něj v noci jeho dítě volá „tati,“ aby tomu rozuměl… Snad už nám intimita vztahu mezi otcem, matkou a dítětem nic neříká. Třeba je to jen nepotřebný obraz. Proto bych o tom radši vůbec nemluvil. Nejradši bych tento obraz vůbec nezmiňoval a počkal, až v tobě sám Duch svatý probudí poznání a pocity, které zakoušel Ježíš, jehož nazýváme Kristem. Ty způsobují, že ono „tati“ nevychází jen z úst, ale z hloubky našeho srdce. Protože teprve v tu chvíli budeš rozumět „hesychastické“ meditaci a modlitbě.

 

Jdi

Mladý muž zůstal na Athosu ještě několik měsíců. Jeho modlitba byla velmi hluboká. Někdy se dostal až na hranici „bláznovství.“ Mohl se svatým Pavlem říct: „Nežiji už já, žije ve mně Kristus.“ Zažil opojení pokorou, toužil se vydat pro lidi, naplnila ho touha, aby „ všichni lidé byli zachráněni a dospěli k pravdě.“ Stal se láskou, stal se ohněm. Hořící keř pro něho už nepředstavoval metaforu, byla to skutečnost. „Hořel, a přesto neshořel.“ Z jeho těla začaly vycházet drobné paprsky světla. Někteří dokonce tvrdili, že ho viděli jít po vodě nebo se vznášet nad zemí.
Tentokrát na něho otec Serafim skutečně zakřičel: „To už stačí! Teď jdi! Odejdi z Athosu a jdi domů! Tam se uvidí, kolik zůstane z tvojí krásné hesychastické modlitby!“
Mladý muž se  vrátil zpátky do Francie. Nápadná na něm byla jen jeho hubenost. Jinak na jeho ušmudlaných vousech a zanedbaném zevnějšku nebylo nic zvlášť duchovního. Přesto v ruchu velkoměstského života nezapomněl na to, co ho otec Serafim naučil. Když se cítil vyčerpaný, pod tlakem nebo ve stresu, posadil se na terase kavárny jako hora. Když v sobě cítil pýchu a ješitnost, myslel na vlčí mák, vždyť všechny květiny vadnou. Znovu se v jeho srdci rozsvítilo světlo, které nikdy nepomine. Když jeho duši zachvátil smutek, vztek nebo rozmrzelost, nadechl se zhluboka jako oceán, vdechoval Boží dech, volal Boží jméno a potichu vyslovoval „Kyrie eleison.“ Když cítil soucit s lidmi, s jejich zlobou a zakoušel bezmoc, protože na tom nedokázal nic změnit, meditoval jako Abrahám. Když ho pomlouvali a tvrdili o něm všechno možné, byl šťastný, že se tímto způsobem může modlit s Kristem. Navenek byl člověk jako každý jiný. Neměl svatozář a dokonce zapomněl, že se učil hesychastický způsob modlitby. Snažil se jen v každém okamžiku milovat Boha a žít v jeho přítomnosti.