(Říjen 2015)
Britský novinář John Freeman se roku 1951 ve slavném televizním rozhovoru ptal psychiatra Carla Gustava Junga:
„Jako dítě jste věřil v Boha?“
„Zajisté, věřil.“
„A teď?“
„Teď už věřit nepotřebuju, teď vím.“
O několik let později tato slova zopakoval: „Všechno, co jsem se naučil, mě krok za krokem přivádělo k neotřesitelnému přesvědčení o existenci Boha. Jeho existence není pro mě proto věcí víry — vím, že existuje.“
Takového vědomí je možné dosáhnout jenom na základě hlubokého prožitku. Víra je důležitá například k tomu, aby dětem zprostředkovala náboženství. Je však pouze prvním krokem. Druhým důležitým krokem je, že z víry se stane vědomí podložené zkušeností. Rozhodující otázkou tedy je, jak se z počáteční víry může stát vědomá zkušenost.
Český básník Jiří Wolker vypráví, že jako dítě si vždycky přál uvidět moře. V jedné básni líčí, jak po mnoha letech navštívil ostrov Krk ve Středozemním moři:
„Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení, moře jsem hledal celých šest smutných dní, a moře jsem nenašel…Teprv dne sedmého…jak dělník v neděli, jsem městem se potloukal, sdílný a veselý. A proto večer v hospodě u mola skutečné moře jsem uzřel kol dokola, když přes stoly dubové hleděl jsem do tváří vám, námořníci, bárkaři a rybáři…kteří tu stavíte moře, a jste z něho vystavěni!“
Zažil, co je moře — ne hleděním do vody, ale do očí námořníků. V nich bylo možné moře nalézt. V nich poznal, po čem ve svém životě toužil.
Podobně rozpoznáme Boží skutečnost tam, kde zanechala své stopy: v očích člověka, který je plně proniknut životem v Bohu, v růži, z jejíž krásy se radujeme, nebo v mohutném horském hřebeni, který nás uvádí v úžas. Záleží jen na tom, abychom v prožitku všedního dne dokázali stopy božské skutečnosti objevit.
V křesťanství existují dvě cesty poznání Boha:
První z nich se soustřeďuje na slova a definice. Boha definuje jako osobu: Otec, Syn, Duch. Tato cesta poznání také říká, že Bůh je láska, radost, věčný pokoj. Jsou mu také připisovány vlastnosti: Bůh je dobrý, spravedlivý, moudrý…
Druhá cesta vychází z toho, že každá definice je současně ohraničením, a že Bůh, tak jak skutečně je, všechna ohraničení překračuje. Není ho možné definovat, ani pojmově uchopit. Ať už o skuetčnosti Boha vypovídáme cokoli, je vždycky více a je větší, než co můžeme vyjádřit slovy. Všechna naše slova tak zůstanou jenom ubohými pokusy nějak uchopit neuchopitelné. Tato druhá cesta nehledá způsob, jak Boha popsat nebo si ho představit – hledá jiné možnosti.
Pseudo-Dionysius Areopagita, významný teolog rané církve (5. století) říká: Je pouze jediná síla, kterou je možné Boha obsáhnout, a tou silou je láska.
Cestou, jak se dostat k Bohu, je tedy láska.
Obě cesty poznání existují v křesťanství vedle sebe a obě mají své oprávnění. Bohužel v našich církvích se hlavně hovoří o prvním směru, o definicích, věroučných výrocích a dogmatech. Cesta zkušenosti zůstává nepovšimnuta.
Jako cestu zkušenosti lásky rozumíme lásku žitou ve všední dny. Boha totiž nemůžeme milovat stejným způsobem jako lidi, se kterými se setkáváme; to bychom milovali jenom naši vlastní představu, náš obraz, jaký si o něm děláme. Láska k Bohu se vyjadřuje láskou k tomu, co je TEĎ — toto TEĎ je způsobem, jak se mi Bůh právě sděluje. Jiný způsob neexistuje. Láska k „životnímu nyní“ působí jako slunce, v jehož světle můžeme vidět svět. Nakonec nás proměňuje jako moře, které proměnilo námořníky. Budeme jí proniknuti a nasyceni. Možná pak spolu s Carlem Gustavem Jungem řekneme: „nepotřebuju věřit, protože vím“. Naše spirituální cesta je vrůstání do zkušenosti sjednocení: „V něm totiž žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17, 28).
Jan Šedivý
Láska je něco jako nejdůležitější klíč,
kterým je možné otevřít dveře k lidskému růstu.
Erich Fromm
Přes naší hlubokou touhu po lásce
považujeme skoro všechno jiné za důležitější:
úspěch, životní postavení, peníze a moc.
Všechnu svou energii vynakládáme na to, abychom se naučili,
jak těchto cílů dosáhnout,
a už vůbec neusilujeme o to,
abychom se naučili umění života.
Erich Fromm
Prostřednictvím lásky ve stvoření objevujeme nové silné energetické pole, které je mnohem více, než jenom souhrnem svých částí. Láska je něčím, co se racionálně nedá vysvětlit, protože daleko přesahuje tělesnou i duševní strukturu člověka. Je to ona metafyzická touha, ona prasíla, vedoucí k přesažení hranic Já.
Problém je, že lásku často hledáme na nesprávných místech, mimo nás sebe, u jiných. Pravá láska vyvěrá však z nejhlubšího zdroje života. Je to láska bez podmínek, která prýští ze zkušenosti jednoty všeho života.
Willigis Jäger
Většina lidí spatřuje problém lásky
v první řadě jako problém, jak sám být milován,
místo v tom milovat a moct milovat.
Láska je něco, co se v nás rozvíjí samo,
a ne něco, čemu propadáme.
Láska je poznání,
ale právě protože je poznáním, je také respektem před druhým.
Láska se snaží porozumět, přesvědčit, oživit.
Z tohoto důvodu je milující neustále sám proměňován;
je vnímavějším, pozornějším, tvořivějším a je více sám sebou.
Erich Fromm
„Co sám nechceš, aby ti dělali druzí, to nedělej ani jim“,
říká jedno ze základních pravidel etiky.
Stejně oprávněně ale můžeme říci:
„Jak jednáš s druhými, tak jednej také sám k sobě“.
Erich Fromm
(překlad Z. Lochovský)