Vděčnost a ticho
»Na čem Ti v životě zvláště záleží?« Pokud na ulici budeme klást lidem tuto otázku, pravděpodobně budeme dostávat odpovědi tohoto druhu: »Člověk se musí ohánět. Je třeba umět zvládat potíže. Je třeba mít dobré místo a dost vydělávat, aby si pak člověk mohl hodně dovolit. Je třeba hodně zažít a dělat věci, které nás baví.«
Mnoho takovýchto odpovědí souvisí se zajištěním naší existence. »Dům, práce, důchodové pojištění, zvládat těžkosti, vydělávat peníze.« Další oblast se zaměřuje na užívání si: »Moci si něco dovolit, bavit se.« Obojí má svůj smysl a opodstatnění, obojí ale také můžeme přehnat. Zajištěná existence nebo zábava mohou být motivovány nevědomým přáním nebo nutkavou potřebou rozptýlení, zábavy a konzumu, přičemž to poslední jde často na vrub našeho životního prostředí. Říká se, že homo sapiens, člověk vedený moudrostí, se už proměnil v homo consumens, který s neklidem a chtivostí upírá svůj pohled do budoucna. »Co mně ještě schází? Co ještě musím mít?« — Takové bývají zdroje stresu, úzkostí a životních obav.
Prosté cvičení ticha může připravit cestu osvobozující zkušenosti. Na začátku dne ve školní třídě ještě před začátkem vyučování rád provádím cvičení v podobě malého rituálu vděčnosti. Po úvodní krátké modlitbě zní tento rituál přibližně takto: »Dear God, you’re the best. And we are your friends and want to say ,thak you’ for …« Potom nastane ticho a každý, kdo chce, může vyslovit, za co je vděčný. Krátké odpovědi žáků začínají parents, friends, pets, our skin, water and shoes a končí slovy trees, nature, sun, grandparentsatd.
Výchozím bodem je chvíle ticha a usebranosti na začátku školního dne. Během této chvíle necháváme, žáci i já, v sobě vzklíčit pocit vděčnosti za všechno, co tu je cenného, krásného a co nám pomáhá. Ve vnitřním prostoru ticha a vděčnosti mají časem možnost vzklíčit také radost, důvěra, respekt, ochota pomáhat a mnoho dalšího. Tímto způsobem se rozvíjí síla, která spojuje a která všem prospívá. Tak to vnímám. Proč by škola neměla být také místem, ve kterém žáci — kromě vlastního vyučování — objevují také svůj vnitřní prostor ticha? Školní den, který začíná i končí meditací , to by bylo něco.
Stefan Eideloth
Držet a pouštet
Okamžik v klášteře Armstorf
Během podzimního kurzu v klášteře v Armstorfu jsme opět cvičili bdělou pozornost. Dělali jsme to například tak, že po sezení zakončeném znamením a úklonou jsme ve stoje vyčkali, dokud místnost neopustil vedoucí kurzu a teprve pak jsme bez spěchu a v klidu opouštěli místnost také my.
Čas kurzu není stejný jako čas během všedních dnů. Je to mimořádný čas. Okamžik, jak jsem ho právě popsala, si můžeme s sebou vzít i do všedních dnů. Když si tyto chvíle usebranosti užijeme vědomě a v klidu o několik vteřin déle, zůstanou pak i v paměti déle. Může jít o chvíle krátce po probuzení, před opuštěním domu, místa, kde pracujeme, kuchyně, anebo to může být třeba v přírodě. Takovouto usebraností můžeme pomoci přemostit a ulehčit si i neoblíbené časy čekání.
Takové chvíle se někdy pro mě stávají šťastnými chvílemi. Svou vnitřní kamerou si udělám snímek, který si uložím ve svém nitru. V těžkých dobách si ho pak každou chvíli můžu přivolat — naprosto bez techniky, mám ho prostě v sobě uložený. Takovýto niterný záznam probouzí mou kreativitu. K tomu může posloužit i obraz souladu barev, který můžeme vytvořit zcela jednoduchými prostředky, jako jsou křídy nebo koláž.
Okamžik — několik vteřin si ho v nitru podržet, prožít přítomný okamžik — to proběhne velmi rychle. Úkoly a práce jdou pak snadněji člověku od ruky. To, co uplynulo, přechází v příjemnou vzpomínku. Pouštíme tento okamžik. Takovéto pouštění a odevzdávání v řadě drobných událostí všedního dne se jakoby nahrává. Štěstí a zármutek, únava a radostné očekávání, smutek a spokojenost — je to takové, jaké to je.
Sabine Penzenstadler
Síla požehnání
Když jsem ještě žil se svými rodiči, dostával jsem vždycky před větší cestou nebo před významnější událostí od své matky požehnání v podobě křížku na čelo. Když jsem dospěl, uvědomil jsem si, že takové požehnání bylo něčím zcela zvláštním — ve většině rodin se už nedávalo. Po letech jsem při loučení udělal na čelo křížek jednomu člověku. Přestože k náboženství žádný vztah neměl, byl to pro něho silný zážitek.
Požehnání není žádnou magickou formulí. Obsahuje upřímné přání: »Ať se Ti dobře daří!« Toto »dobře« je možné vztáhnout na konkrétní situaci, ve svém jádru ale zahrnuje život sám. Každé požehnání má obsahovat požehnání životu.
Hezké myšlenky k tomuto tematu najdeme v knize, kterou napsala Rachel Naomi Remen a která se jmenuje »Z lásky k životu. Příběhy, které duši dělají dobře«.
Jeden příběh z této knihy bych vám dnes rád nabídl.
Jan Šedivý
Požehnání mého dědečka
Když jsem jednoho pátečního odpoledne po škole přišla na návštěvu ke svému dědečkovi, byl v kuchyni jeho domu už prostřený stůl k posezení u čaje. Můj dědeček měl svůj způsob servírování čaje. Neužíval žádné čajové šálky, talířky pod šálky nebo misky s kousky cukru nebo s medem. Čajové sklenice plnil přímo ze stříbrného samovaru. Nejdříve se ale do sklenice musela dát čajová lžička, protože jinak by tenké sklo mohlo prasknout. Můj dědeček také nepil čaj tak, jak do dělali rodiče mých přátel. Vždycky si kousek cukru vzal mezi zuby a pil pak neslazený horký čaj ze sklenice. Já jsem to dělala po něm. Tento způsob pití čaje se mně líbil mnohem více, než způsob, jak jsem čaj musela pít doma.
Když jsme každý svůj čaj vypili, můj dědeček vždycky postavil na stůl dvě svíce a zapálil je. Potom hebrejsky prohodil s Bohem několik slov. Někdy tato slova vyslovil nahlas, většinou ale jednoduše zavřel oči a mlčel. Věděla jsem potom, že ve svém srdci hovoří s Bohem. Seděla jsem přitom a trpělivě čekala, protože jsem věděla, že teď přijde ta nejkrásnější chvíle týdne.
Když dědeček svůj rozhovor s Bohem skončil, obrátil se ke mně a řekl: »Pojď sem, Nešumel.« Postavila jsem se pak před něho a on mně ruce lehce položil na temeno hlavy. Potom Bohu neustále děkoval za to, že jsem a že jeho učinil dědečkem. Potom Bohu sděloval věci, se kterými jsem se během týdne potýkala a něco opravdu důležitého mu o mně vyprávěl. Každý týden jsem už čekala na to, abych se dověděla, co to tentokrát bude. Když jsem během týdne něco provedla, chválil pak moji upřímnost, že jsem to nezatajila. Když se mně něco nepodařilo, dal pak najevo svoje uznání, jak moc jsem se o to přesto snažila. Když jsem, i když jenom krátce, spala bez světla své lampy na nočním stolku, pochválil moji odvahu, že jsem spala v temnu. Potom mně dal své požehnání a prosil ženy z dávné minulosti, které jsem znala z jeho vyprávění — Sáru, Ráchel, Rebekku a Leu —, aby nade mnou bděly a chránily mě. Tyto krátké momenty byly jedinými chvílemi během celého mého týdne, kdy jsem se cítila zcela bezpečně a měla v sobě vnitřní pokoj.
V mé rodině lékařů a zdravotních sester všichni usilovali jenom o to, aby se naučili ještě více a znamenali ještě více. Zjevně vždycky ještě bylo něco, co bylo třeba znát. Nikdy toho nebylo dost. Když jsem po písemce s výsledkem 98 správných bodů ze 100 přišla domů, můj otec se mě ptal: »A co ty zbývající dva body?« Celé své dětství jsem se pachtila za těmito dvěma bodech. Můj dědeček se ale o takové věci nestaral. Jemu prostě stačilo, že jsem.
Když jsem u něho byla, s absolutní jistotou jsem vnitřně cítila, že má pravdu. Můj dědeček zemřel, když mně bylo sedm let. Do té doby jsem nikdy nežila ve světě, ve kterém by on nebyl a bylo proto teď pro mně těžké žít bez něho. Vnímal mě způsobem jako nikdy jiný a oslovoval mě zcela zvláštním jménem — »Nešumel«, což znamená »milovaná malá duše«. Teď už nebyl nikdo, kdo by mě takto oslovoval. Nejprve jsem měla strach, že když on mě už nebude vidět a nebude Bohu vyprávět, jaká jsem byla, jednoduše zmizím. Časem jsem ale zjistila, že nějakým tajuplným způsobem jsem se naučila vnímat se jeho očima a že být jednou požehnána znamená být požehnána navždy. O řadu let později, když má matka překvapivě sama začala ve vysokém věku zapalovat svíce a hovořit s Bohem, vyprávěla jsem jí o těchto požehnáních a o tom, co pro mě znamenala. Tu se smutně usmála a řekla mně: »Já jsem Ti, Ráchel, žehnala každý den. Jenom jsem nebyla tak moudrá, abych to vyslovovala nahlas.«
Pramen: Rachel Naomi Remen, Aus Liebe zum Leben. Geschichten, die der Seele gut tun, 2017, s. 30–31. [Z lásky k životu. Příběhy, které duši dělají dobře.]
[z němčiny přel. Z. Lochovský]