»Když totiž všude zavládlo hluboké mlčení
a noc ve svém běhu byla v půli cesty,
tvé slovo se náhle sneslo z královského trůnu na nebesích.«
[Kniha moudrosti 18,14.15]
Z tohoto středobodu Vánoc přejeme vám všem požehnané a nadějeplné svátky.

Marianne a Jan Šedivý


Stres pod vánočním stromkem?

Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, je nejkratší den v roce. Stromy už stáhly mízu do kořenů a připravily se na zimu. Atmosféru klidu zesiluje vrstva sněhu, která pokrývá krajinu. Jako ve spánku shromažďuje příroda síly, aby se na jaře opět zazelenala. A co dělá člověk?
Zatímco mluví o usebranosti, vánočním pokoji, vzájemných návštěvách a významu pečování o druhé, proměňuje tento pozoruhodný čas ticha v čas stresu. Je hodně těch, kteří po svátcích řeknou: »Jak je dobře, že už je máme za sebou.« Opravdu toto chceme?
V našich místních novinách vyšel před několika dny článek s titulkem: »Předsevzetí na rok 2019: Němci chtějí méně stresu.« Je známo, že stres je tělesná a duševní reakce, která slouží ke zvládnutí zvláštní zátěže. Souvisí s napětím, které se dostavuje při ohrožení nebo silném tlaku a samo o sobě neodezní. Aby došlo k uvolnění, je zapotřebí času i naší spoluúčasti.
Mezi příčiny stresu bývají zmiňovány časová tíseň, množství práce nebo mezilidské konflikty. Je tomu tak ale opravdu?

Sotva existuje větší duševně tělesná zátěž než nemoc ohrožující život. S obrovským stresem je tak spojena například diagnóza rakoviny. Nemocní přesto vypravují o tom, že po hlubším vyrovnání se s nemocí stres polevil a oni zažívali více radosti. Dochází k tomu, když poznali a naučili se jednat podle toho, co objevili jako skutečně správné. Podařilo se jim uvést svoje jednání do souladu se svým smýšlením. Tito lidé svým utrpením zjevně získali hlubší vnímavost pro to, co má v životě cenu. Možná je to právě nemoc, která způsobila, že v sobě našli odvahu změnit to, co odporovalo jejich nejhlubšímu přesvědčení, a našli tak hlubší přístup s sobě samým.

V hloubi našeho nitra existuje vědomí toho, co je pro nás skutečně důležité a dobré. Toto »vědomí« je naší spirituální přirozeností, kterou nemůžeme popřít, aniž bychom za to nezaplatili vysokou cenu. Uzdravení od stresu nastane, když si tuto skutečnost uvědomíme a podle toho jednáme.
Zjistíme tak třeba, že hlubší hlavní příčinou našeho stresu není šéf v práci, napětí v rodině, nedostatek času nebo spory v partnerském životě, ale ztráta vědomí sebe sama a skutečných potřeb.

Učme se od přírody, která nám připomíná základní rytmy života, jakými jsou den a noc, práce a odpočinek, napětí a uvolnění nebo materiální a duchovní potřeby. Řídit se máme podle nich a ne ony podle nás. Dlouhodobě je nemůžeme přehlížet, aniž by to pro nás nemělo následky v podobě nemocí.
Toto údobí krátkých dnů a dlouhých nocí nás vybízí k tomu, abychom ztišili svoje kroky, udělali si pro sebe více času, dopřáli si být o něco pomalejší a více tak přišli k sobě samým. Může se stát, že některé vánoční nebo novoroční přání nebude napsáno — skuteční přátelé to ale pochopí. Může se stát, že některý dárek nebude obstarán — náklonnost a vzájemný vztah se dají vyjádřit i jiným způsobem. Může se stát, že některé oslavy se nezúčastníme — přesto se ale uskuteční.

Udělejme si čas tak, jak potřebujeme. Ve vnitřním ztišení vdechujme a vydechujme a všechny myšlenky, povinnosti, starosti, plány a obavy pusťme z hlavy. Udělejme si dostatek času, abychom nechali stranou myšlenky na to, co bylo, co bude — abychom jenom byli. Událost, kterou o Vánocích slavíme, kdy Bůh se stal člověkem, se stala v tichu uprostřed noci. Slavíme tuto vánoční událost a zároveň vytváříme prostor, abychom se člověkem sami stali .

Jan Šedivý


Dej, ať jdu pomaleji

Dej, ať jdu pomaleji
a zklidním zrychlený pulz svého srdce.
Dej, ať zvolním v chůzi
s pohledem vyhlížejícím dálky věčnosti.
Dej, ať uprostřed shonu dne nacházím klid,
klid věčné hory.
Dej, ať příjemnou hudbou zpívající vody
žijící v mých vzpomínkách
uvolním napětí nervů a svalů.
Dej, ať poznám kouzelnou sílu spánku,
který mě posílí.
Dej, ať dovedu vnímat kouzlo okamžiku vnitřní svobody.
Dej, ať umím jít pomaleji a vidět kolem květiny,
s přítelem vyměnit několik slov,
pohladit psa,
v knize přečíst pár řádků.
Ať chodím pomaleji a roste ve mně touha
zapustit své kořeny hluboko v pevném základu —,
abych rostl vzhůru
ke svému skutečnému cíli.

z Afriky


Z ticha pro ticho

»Po nějakou dobu prostě tiše být, je darem pro mou duši«
— tak to kdosi jednoduše vyjádřil.
Je to dar pro duši.
Vystoupit z koloběhu našeho věčného zaměstnávání se něčím,
ustat v našem nekončícím muset někde být,
jsou nejspíše ty nejkrásnější věci, které můžeme darovat sami sobě.
A je to tak prosté.
Jak říká Rúmí, »učíme se pravidelně sami sebe navštěvovat«.

Tara Bach

Na častou otázku svých přátel, proč jsem tak uvolněný a šťastný, odpovídám: Můj duch je takový. S klidným duchem můžeme za každé situace být šťastní a i v tom nejneklidnějším prostředí zůstat uvolnění.
Neklidný duch však ani v harmonickém prostředí nedokáže sám sebe koncentrovat. Jenom duch nám umožní nalézt vnitřní pokoj a mít na okolí pozitivní vliv. Právě v době jako je naše je dosažení vnitřního pokoje pomocí myšlenek a cvičení ducha důležitější než jindy. Cesta do nitra je cestou skutečné náklonnosti. Pouze tak se z nepřátel můžou stát přátelé. Jenom tímto způsobem přispějeme k více lidskému světu a míru v něm.

Dalai Lama


[překlad z němčiny Z. Lochovský]