Nepochopitelné přátelství
Jedním z cílů svatojakubské poutní cesty ve francouzském Burgundsku je se svým klášterním kostelem svaté Máří Magdalény Vézelay. Na hlavici jednoho z mnoha sloupů tohoto kostela je možné rozeznat dvě zobrazení Jidáše Iškariotského. První z obou reliéfů představuje Jidášovu zradu, tak jak je obecně známá a jak se běžně zobrazuje. Podle Matoušova evangelia se Jidáš oběsil.
Překvapit může ale druhý reliéf. Ježíš tady totiž nese mrtvého Jidáše na ramenou. Jeho tělesný postoj odpovídá přitom postoji pastýře nesoucímu ovci. Podle evangelia (Lk 15,4–7) nechává v podobenství o dobrém pastýři Ježíš devětadevadesát ovcí na poušti a odchází hledat jednu ztracenou.
V křesťanství je Jidáš vždycky pokládán za zavrženého. Podle biblického podání zradil Ježíše jeho nepřátelům. Na vyobrazeních Jidášova konce často pod ním číhají démoni, aby ho strhli do pekla. Tohoto člověka, který je zobrazován jako ztělesnění zla, nese teď Ježíš na svým ramenou jako znovunalezenou ovci. Tím, že ho nese domů, se Ježíš k tomu, který se k němu zle zachoval, chová jako přítel.
Vzhledem k celému příběhu je sdělení druhého vyobrazení pro mnohé tvrdým oříškem.
V jeho výpovědi je však obsažena hluboká útěcha. Bůh nepřestává hledat, dokud nenalezne a nezachrání i toho posledního člověka, který sešel z cesty. Nedělá to pro jeho zásluhy a výkony, ale jako přítel. Na Jidáše se totiž Ježíš obrací oslovením »příteli«. Bůh hledá přes naše slabosti a poklesky, nebo dokonce právě kvůli nim. Nejvíce bude hledat toho, kdo sešel z cesty nejdál.
Jestliže i lidé jsou schopni odpustit tomu, kdo je zklamal nebo zradil, oč více může odpustit Bůh, který je láska sama?
V této souvislosti je třeba zmínit, že slovo »hřích« ve svém původním řeckém a také hebrejském významu znamená »minout cíl«, podobně jako když střelec z luku vystřelí svůj šíp vedle. »Hřích« je také jiné slovo pro »odcizení«. Tento výraz se užívá pro vyjádření oddělení Boha a člověka. »Hřích« se bohužel však velmi často mylně chápal a chápe jako provinění podle katalogu zakázaných skutků.
Zobrazení Ježíše jako dobrého pastýře je zároveň výstižným obrazem naší duchovní cesty. Dobrý pastýř, který je jenom jiným pojmenováním pro Boží lásku, hledá v našem nejhlubším nitru tak dlouho, dokud nenalezne i toho, kdo se v nás zatoulal nejdál a nepřivede ho domů. Všechno oddělené, izolované a dokonce odumřelé v nás, bude tak integrováno a uzdraveno.
Všechno bude dobré, »u Boha nic není nemožného« (srov. Jer 32,17; Mk 10,27).
Jan Šedivý
[Literatura k tématu: Christof Wrembek SJ, Judas, der Freund (Du, der du Judas trägst nach Hause, trage auch mich), München 2017, vyd. 2.]
Zázraky nejsou v protikladu s přírodou, ale jenom v protikladu k tomu, co o přírodě víme.
Augustinus
Kro nevěří na zázraky, není realista.
David Ben Gurion (1. předseda vlády Izraele)
Naděje
Zpívám a moje píseň sílí
Moje píseň staví mosty
k tomu, co je neuchopitelné a bez hranic.
Z nejhlubších hlubin života
vyvěrá síla,
která posiluje slabé,
a ty, kteří se blíží smrti, znovu oživuje.
A ty se na mne směješ
z místa ležícího hlouběji
než střed světa.
Tvůj pohled prosvětluje temná zákoutí
a proměňuje zpustlá místa
v radost a jásot.
Vír temných hlubin nemá moc.
»Proměňuješ stvořené
a zůstává,
s čím už otřást není možné.« (Srov. Žid 12,27)
Marianne Šedivý
Naslouchejte vnitřnímu hlasu
Snažte se Boží hlas z nitra vnímat více
než hlas člověka zvenčí.
Vždyť ten hlas je plný slávy a moci;
otřásá pustinami,
proniká tajuplnými hlubinami
a burcuje duše ze strnulosti a bezduchosti.
Ve skutečnosti nikdo se nemusí namáhat,
aby uslyšel tento hlas.
Spíše stojí námahu uši si zacpávat, aby neslyšely.
Není divu, neboť tento hlas se sám nabízí,
naléhá a klepe bez přestání
na dveře každého srdce.
Bernard z Clairvaux
[překlad z němčiny Z. Lochovský]